K focení jsem tíhl už jako dítě. Doma jsme měli velké množství alb a fotek, a při jejichž procházení mě zarazilo, že na většině z nich není moje mamka. Zjistil jsem, že ona je většinou ta, která okamžiky zachycovala. Jako správné dítě jsem si dal za úkol, že bude mnohem víc fotografií, které zachycují i ji. Proto jsem vzal do rukou foťák, který jsme doma tehdy měli (analogovou kompaktní Minoltu) a pustil se do toho. Čas i doba šli dál a k nám domů přibyl jeden z prvních kompaktních digitálů, Canon PowerShot A50. Poté už šla výměna rychle, éra fotomobilů tomu hodně pomohla, ale díky ní se ztratilo to kouzlo fotografovaného okamžiku. S natáčením to bylo trošku složitější. „Handku“ jsme doma neměli a natáčet s fotoaparáty to na přelomu tisíciletí moc nešlo. Jednou za čas se mi zadařilo si handku vyzkoušet, avšak nikdy to nebyl takový zážitek a pocit, jako při focení. Hand kamery mají pramálo společného s těmi filmovými, jednak kvůli jejich kresbě, ale hlavně pro jejich „plochý“ výstup. Nikdy nedocílíte hloubky ostrosti, tedy odpíchnutí hlavního objektu od pozadí, jak to jde při focení nebo s filmovou kamerou. Natáčení mě tedy na první pohled nenadchlo tolik, jako fotografování.
